V minulosti se v pravidelných intervalech vždy vraceli epidemie mnoha infekčních onemocnění. Vždy si vybírali svou krutou daň a to ve většině případů na těch nejmenších, dětech. Proto se také pro jejich označení používá výrazu dětské nemoci. Ty jsou způsobovány viry, jenž mají původce ve zvířecí říši. V době jejich domestikace se viry dostaly do bližšího kontaktu s člověkem a přizpůsobily se mu. Mezi nejrozšířenější typické dětské onemocnění, nepolevující ani v dnešní době jsou plané neštovice. Ty však mívají hladký průběh a po jejich prodělání si vypěstujeme doživotní imunitu. To platí i o dalších virových nemocech, jedinou výjimku tvoří spála, jíž můžeme onemocnět vícekrát.
Zarděnky se taktéž řadí k těm lehčím, s nimiž jsme se ve větší míře setkávali v jarním období, v pětiletých cyklech. Rizikovou skupinou jsou převážně děti školního věku, obvykle v rozmezí 5 až 9 let. Jejich klinické projevy poprvé formuloval v roce 1740 Friedrich Hoffmann, doposud nebyl činěn rozdíl mezi spalničkami, spálou a zarděnkami. Definitivního odlišení těchto nemocí se dočkali až v roce 1814 Georgem de Matonem. O jejich pojmenování se postaral chirurg anglického dělostřelectva Henry Veale, který během svého působení v Indii zažil v roce 1866 velkou epidemii. Latinský výraz rubeola označuje malé červené pupínky, jakožto nejvýraznější znak tohoto onemocnění.
Když v roce 1940 došlo k epidemii v Austrálii, kdy zarděnky zasáhly i podstatnou část dospělé populace, zaznamenal oční lékař Norman McAllister Gregg několik desítek případů vrozeného očního zákalu. Společným znakem u těchto nemluvňat bylo onemocnění jejich matek během prvního trimestru těhotenství. Na základě svého výzkumu poté sepsal publikaci o vrozených vadách, jenž jsou v současnosti nazývány, vrozeným syndromem zarděnek. Virus rubeola se na rozdíl od ostatních vyvolávající dětské nemoci dokáže dostat přes placentu. Škody, jenž poté na plodu napáchá, jsou značně závislé na věku matky. Děti narozené matkám, jenž prodělaly zarděnky, měly vždy nižší váhu a velice často trpěly srdečními vadami, hluchotou či postižením očí. To je zapříčiněno vývojem těchto orgánu v kritickém období prvního trimestru. Pro lepší představu, jak moc je toto onemocnění nebezpečné pro těhotné ženy by mohl posloužit příklad jedné větší epidemie na přelomu let 1964 a 65 ve Spojených státech. Jejich následkem muselo být přikročeno k 11000 potratů a i přes tuto snahu se narodilo přes 20000 dětí s vrozeným syndromem zarděnek. Z toho přes 2000 novorozenců podlehlo srdeční chorobě, 12000 se narodilo hluchých, 3500 slepých a u 1800 se projevila mentální zaostalost.
Náznak obratu k lepšímu nastal v roce 1962, kdy se podařilo izolovat virus zarděnek. I když následující epidemii se zabránit ještě nepodařilo, byla posledním velkým řáděním této nemoci. V roce 1969 se podařilo vyvinout účinnou vakcínu. Od roku 1982 se stala součástí povinného očkování i u nás, zpočátku byla podávána pouze dívkám a mladým ženám, později se však dočkali i chlapci. V dnešní době se vakcinace provádí kombinovanou triple vakcínou v 15-tém měsíci. Díky tomuto očkování se podařilo výskyt zarděnek, spalniček i příušnic minimalizovat a objevují se opravdu jen sporadicky.